Blázen na kopci

Vítr už dlouho nezafoukal. Přesto zima prolézala všemi možnými skulinami. Vítr nefoukal a svítilo slunce. Ve stínu balvanu se zatetelil malý vzdech.

Drobný člověk s nevýraznou povahou natáhl pravou nohu a zakroužil kotníkem. Levá, složená pod zadkem, se zavrtěla, ale zůstala na svém místě. Muž znovu vzdychl a schoulil se do vlastní náruče, kolena pod bradou. nenáročným pohledem sledoval okolí pod svou malou horou, aniž by se rozrušil tím, co viděly jeho oči. Pomalu usnul.

Mezitím se divoce zazmítalo chmýří na nejbližším keři. Kousek ptačího kouzla, zamotaný do trnů staré dřeviny. Přišly široké poryvy zdivočelého vzduchu. On ale procházel černým tunelem skrz zdi vědomí do krajů tajných cest a koutů vlastního mozku.

Přírodní vědec trápil svou představivost často. Rád si zaplaval ve vizích primitivního národa a řešil tak přebytek prázdného času. Byl to zdroj jeho skromných filosofií.

S velkým zájmem rád pozoroval slunce v jeho denních podobách, stejně tak tajemné pohyby kopců ve větrném počasí.

Zřetelně vnímal spojitost vlastního srdce se srdcem krajiny. To její bilo v rytmu střídání dne a noci. V pomalém klidném tempu obrovského tvora ležícího na boku v póze  odpočívajícího krále zvířat. Nebylo ukryté za mříží bílých žeber, ale obklopovalo horizont rozpětím lásky bratrských paží.

To jeho - malé a nicotné - pumpovalo krev se stejnou silou, stejnou potřebou obsáhnout plně všechna říční koryta a naplnit je až po okraj. Tato podivná paralela se dala pocítit při troše snahy i na delší dobu než jen na pomíjivý, vědomě sotva zachytitelný okamžik při prolínání dvou stavů lidského rozumu.

Plul tedy těmito počátečními fázemi, aby zamířil na průzkum svého vnitřního světa. Ochranná křídla bezvědomí utáhla uzel stulený u paty malé skály jako chomáček starého mechu.

Nově příchozí vánek obkroužil živou mohylu. Políbil obě tváře svému příteli a zachumlal se do dlouhé jemné trávy. Tiše broukal lehkou melodii, kterou složil výhradně pro tuto příležitost. Tetelil se při tom spokojeností s vlastní prací. Dováděl tak dlouho, až se k němu přidalo několik špačků, správně předvídajících trochu zábavy.

Spáč o jejich tanci neměl tušení, přesto povolil své ztuhlé objetí v jakémsi němém uspokojení nebo snad ztrátě veškerých sil, jež by byly schopny nadále udržovat dosavadní křeč. Plíce se roztáhly prudkým nádechem. Pomalu vypouštěný vzduch vytvořil průhledné obláčky páry.

Celý svět začal zhasínat po tulákově vzoru.

Zapomínalo se na příběhy dne, ty se rozplývaly v drobných částečkách šera, prach z nich stvořený se rozptýlil jako popel zemřelého. A stejně tak i dopadal mezi stébla trávy jako hnojivo posilující jemné kořeny, zdroj živin pro budoucnost.. Ať už jeho barva byla bílá nebo černá, splynula s hnědou hlínou země a podpořil její přirozeně dané schopnosti vstřebávání.

Výlety do stratosféry se lišily jeden od druhého. Těžko definovatelné víry poloprůsvitné hmoty (společný znak všech cest) se dříve či později rozestoupily a vpustily snivce do tajemného světa. Bylo to místo plné skutečností, jež se za běžného světla jevily nevýrazné. Možní i proto si malý muž těchto poutí tolik považoval.

Signál, který není možno zaměnit za jiný, se svěže rozezněl napříč zvlněnou krajinou. Nádech prvorozeného. Nádech nového vzduchu barevného po nasládlém úsvitu.

Lidská ústa vypustila niterný řev živočicha v celé své kráse a síle. Rozletěl se beze slov na pozdrav čtyřem základním směrům. strhával střípky jinovatky a doširoka roztaženými rameny chtěl obsáhnou šíři obzoru. A pak, stejně tiše jako se zrodil, zmizela jeho tvář mezi peřinami oparu.

Přišla nová etapa starého závodu. Navlas stejná jako ty předchozí. Hrdina tohoto povídání však každou vnímal odlišně a osobitě. Podle jeho pohledu na věc měl každý den svůj vlastní odstín, svou vlastní píseň - symfonii měnící se v závislosti na chvění vzduchu, odchýlení zemské osy a rychlostí otáčení jako takového. Sám pro sebe to nazýval moudrostí, neboť věřil, že moudrost je dar vyvoleným, těm, co se umí dívat. Byl si jist svou výjimečností. Při své bláznovské genialitě vnímal sám sebe - odlišného a vědoucího.

Byl hrdý na své oči. Šedý prostor, ne nepodobný říčnímu proudu, s hlubokou studnou uprostřed. Do ní spadlo vše zachytitelné. Takto získaná sbírka podněcovala jeho skromnou pýchu a domnělé vzácné vlohy, běžně nedostupné. Pohlcen svou pravdou, rozhlédl se po ránu s majetnickým výrazem příliš příčetného člověka.

Pak přišla vzpomínka. Dva dvounozí a jeden čtyřnohý. Včera? Šli podél silnice, vysocí a krásní. Plula od nich vůně spokojenosti. Smích, láska, pohodlí. Nechtěli je nechat v příkopu u cesty. Odvrátili se. Proto zmizel. Zaslechl údiv, ale nezajímal se. Utekl.

Byli dva se psem. Velcí v rukou i v duši. On byl jeden pod balvanem. Křičel mocným hlasem bez zvuku. Křičel... z plných plic. Zpíval. Myslel, že ho neslyší.

Vrátil se do brlohu... a zpíval.

Zakrátko povodeň opadla. Přesto mluvil dál, aniž by sám věděl.

Zachvěla se rozkvetlá stébla v odpověď na prudký krok. Blázen klekl a zdravil je pradávným znamením. Propletl s nimi prsty na znamení slušných mravů. Rychle vztyčil ukazovák a s hlavou na stranu se zvedl a otočil.

Pánové v černých kabátech zůstali po několik krátkých časomír zaraženi. Nebyli si jisti opravdovostí drobného tvora. Tu se zdál z masa a kostí, tu stála jen špinavá píseň v rouše Evině, podivně nehmatatelná, a přesto tolik žádostivá.

Několik slov krátkého rozhovoru pozvedlo příhodu do transcendentální roviny. Zdánlivě naivní myšlenka, ve skutečnosti modrý postřeh. Za tolik obdivovaným čelem, na místě ještě obdivovanějším, se usadil vjem z bláznova zpěvu. Slyšeli ho, třebaže se ‒ uražen ‒ domníval, že tomu tak není. Slyšel ho ten jeden lépe, než by mohl kdokoliv jiný. Snad to bylo dáno onou vstřícnou citlivostí...

Metaforické semínko, uhnízděné ve zvrásněném povrchu přírodou vytvořeného myslícího nástroje, našlo ideální půdu pro růst v prostředí přesyceném nevyčerpatelnou invencí s dotyky hrubých těl černých vinylových  kotoučů.

EPILOG

Slunce chodilo pořád dokola, sledováno ostřížím zrakem jednoho hlupáka, jenž si pranic neuvědomoval svůj nemalý význam. Se zkříženýma nohama žvýkal cosi z útrob země v rytmu poklidné meditace. Přepočítával dráhu měsíčního cyklu a oběžnou dráhu modré planety.

Nechal si narůst široká křídla, aby se mohl zblízka podívat na západ slunce.

Obrázky

team1
team2
team3
team4
team5
team6
Back to Top