Genius Loci

Tmavě modrá lazura pokrývá skupiny křesel a stolků. Jemný stříbřitý svit proniká vysokými úzkými okny a rozsypává se po zemi v pravidelných tvarech. Jemnou kůží nebo plátnem potažené hřbety neslyšně dýchají v očekávání vědění-chtivého doteku. Uklizené, rozečtené i odložené.
Sleduji stopy nespočetných párů nohou, které oči nemohou spatřit. Provází mě šepot nespočtu jazyků, které uši nemohou slyšet. Když se dotknu stěn, cítím jejich ozvěnu uchovanou v prastarém hrubém kameni.
Zpod dveří kabinetu profesorky McGonagallové teče kaluž žlutého světla i uprostřed noci. Zaplavuje celou šířku chodby a po kapkách stéká přes první stupeň schodiště. Mihotavý svět omezený délkou knotu, osamělý jazýček ohně statečně bojující se záplavou husté tmy.
Do Vstupní síně dýchl noční vítr. Slyším varovné šeptání brány – nemá ráda, když se studenti toulají venku za tmy. Snad mi pro jednou odpustí... Prosmýknu se úzkou škvírou a omluvně pohladím její dřevěné tělo.

Dva pilíře podepírají hvězdnatá nebesa, uzavřené v kruhu hradeb s ozvěnou zjitřených emocí.
křik a skandování
Souhvězdí netečně poblikávají, zcela lhostejná k věcem pozemským. Ne však lhostejná věcem pozemským.
těla svištící větrem
Dřevěné konstrukce čerpají sílu ze vzpomínek na vítězství i prohry. Cejchy tisíců bot jsou uchovány pamětí nenarušitelnou deštěm ani sluncem.
jásot
Stojí tu tiché a nehybné, přestože zapečetily tisíce duší okamžiku do nadčasové schránky. Dřevo se rozpadne, kmen rozdrolí, ale otisky těl a myšlenek stojí pevně zakotveny tam, kde byl těžký závoj skutečna rozhýbán magií života.
Takové místo nikdy nezmizí.

Obrázky

team1
team2
team3
team4
team5
team6
Back to Top