Noční lov

Celá země je nervózní, je to cítit už při průchodu trhem. Obvyklý hluk je teď podobný spíše šepotu a úzkostnému hovoru. Jen Ridlikův hlas se rozléhá do dáli – ten kašpar ve svém stánku vystavil tři hlavy a láká na ně ostatní jako na střelnici. Jako obchodník pod ochranou vlády se cítí bezpečně, ale až přijde na lámání chleba, nebude mu to nic platné. Když ho s Troompem míjíme, rozjařeně nám nabízí výhodnou cenu, jedna rána za šilink. Nemám sílu odpovědět a Troomp dál zachmuřeně hledí před sebe.

Na Svitcích se objevují stále nová jména a jiná jména mizí. Nejhorší je, že nevíš, kdo je přítel a kdo nepřítel. Svitek jen cítí zrod nebo zánik magie a ukazuje jméno jejího zdroje. Takže dokud se s ním nestřetneš, nevíš, jestli ti hrozí nebezpečí.

 

Jako tenkrát právě s Troompem. Potkali jsme ve stínech – byl velký a mohutný a dlouhé světlé vlasy kolem něj vlály. Bojovali jsme, dokud jsme v záblesku světla přicházejícího démona nespatřili své tváře. Zjistili jsme tedy, že jsme oba lidmi, a spojili jsme síly proti zjevivšímu se Vyššímu.

Byla to Ira – tehdy jsem ji potkala poprvé. Odporná bytost podobná ženě, ale stvořená z modré rosolovité hmoty, s klubkem hadů místo vlasů. Vyměnila jsem si s ní několik ran, ale pak se mi vysmekla ze sevření a zmizela.

 

V poslední době se vyrojila spousta Nižších, a to všem dělá velké starosti. Neustálé hlídání Svitku jedním okem se rozšířilo jako nějaká nakažlivá nemoc. Jména se totiž řadí podle vzdálenosti fyzického zdroje magie. A nikdo se nechce nechat zaskočit...

Porušená rovnováha magických sil je znát i na soukromých ochranných štítech – včera jsem jednoho z Nižších načapala ve svém bytě. Byl velký asi jako pes, měl tlustou hladkou kůži a dlouhý krk zakončený ještěří hlavou. Jmenoval se Suplon. Nebyla s ním žádná práce, ale oslabení štítu je velmi znepokojivé. Je jen otázka času, kdy energie průchodu takového množství Nižších zvětší prostupnost bariérou natolik, aby se situace vymkla kontrole. Myslím, že ten okamžik je již blízko. Přijde další velký souboj o naši stranu reality.

 

Naše rudé tuniky a černé pláště budí respekt. Lidé u stánků zmlknou úplně, když procházíme kolem a vrhají na nás plaché pohledy. Jsme členové Univerzity. Mágové. Slunce praží do tmavě žlutého písku, který nám křupe pod nohama a šustí, rozhrnován konci našich holí. Na krátký okamžik se ostré podvečerní světlo zdá být nejhlasitějším zvukem v okolí. Za zády se nám po chvíli začíná znovu obnovovat hovor, jako bychom si razili cestu tichými slovy.

U brány Univerzity stojí hlouček mladých noviců a vzrušeně o něčem diskutuje. Dozvídáme se, že ze Svitku zmizelo Amregovo jméno. Vyměníme si s Troompem zděšený pohled, ale pokračujeme dál do budovy.

Zde je pohyb živější a hlasitější než na trhu před branou. Téměř všichni někam pospíchají nebo vášnivě debatují. Zvuky se odráží od mramorových sloupů a mozaikových stěn. Troomp zamíří do knihovny a já se vydám do horní učebny na dnešní lekci.

 

Místnost je malá, čtyřhranná. Není zde žádný nábytek, jen podlaha obložená cedrovým dřevem. Na oknech visí dlouhé tmavorudé závěsy a jimi pronikající světlo barví učebnu do tajemného červánkového tónu. Mistr Ornak tu ještě není. Podle předpisu tedy musím čekání na učitele vyplnit meditací. Sundám z ramen plášť, pečlivě jej složím, položím na zem a pokleknu na takto vzniklou podušku v sedě na patách. Hůl položím vodorovně před sebe, ruce křižmo na kolena. Zavřu oči a soustředím se na dechové cvičení.

 

Růžové světlo dopadající mi na víčka se pomalu začíná rozkládat do bílé nicoty. Prchavost okamžiku se rozpíná do všeobjímající náruče vesmírného nekonečna. Tento prostor je zároveň uvnitř mě jako v nádobě nezměrné velikosti a zároveň jsem já jen drobným bodem utopeným v prostoru bez konce. S dalším nádechem a výdechem přichází dokonalý soulad všeho, nezaměnitelný pocit harmonie, kdy tělo je zanecháno na zemi jako pouhá slupka, čekající na návrat osvobozené duše. Nyní cítím ostatní mágy v budově jako stíny na pozadí sítnice. Chvějí se, proměňují a přemisťují sem a tam, ale neruší.

Cítím roky v kamenných stěnách a mízu v dřevěné podlaze, těkající částečky světla a čeřící se linie vzduchu. Šeptající vlákna závěsů.

 

Náhlý závan horka.

Stín přerůstající tiché ševelení v týle. Přináší bolest.

Úder jako jehlice mířená středem mozku.

Hrůza černého ohně.

Výbuch a agonie střepů trhajících vnitřnosti.

Hlas.

Nesrozumitelná slova silou prorážená lebeční kostí.

Nejdřív šepot.

Čím dál hlasitější, až vyvrcholí do křiku uragánu.

Stěna vržená zbytkem sil. A pak už jen páteř drolící se na kousky a palčivý dusivý pocit v nosní dutině.

 

Ležím na zádech a na rtech cítím chuť krve stékající mi proudem z nosu. Nad sebou vidím Ornakovu lysou hlavu. V jeho tváři čtu nespokojenost a výčitku. Zatímco skládá svůj plášť a kleká si naproti mně, pomalu zvedám ze země bolavá záda a utírám si krev do rukávu. V čele mi tepe bodavá bolest a hlava se točí. Ornak na mě mlčky hledí. Je mi špatně, začíná se mi zvedat žaludek. Drobným gestem prstu si jednoduchým kouzlem zastavím krvácení. Ve spáncích mi ale dál pulsuje bolest a nos pálí.

Když se konečně ustálím ve svislé poloze, Mistr promluví. Jediné, co si teď přeji, je lehnout si do postele se základním regeneračním kouzlem na kořeni nosu, ale Ornak mě nemilosrdně kárá a zdůrazňuje důležitost cvičení, jež sice vykonávám pravidelně, ale bez kýženého výsledku. Navzdory všem postupům, jejichž pomocí mám dosáhnout vlády nad svými city, stále v krizových situacích podléhám strachu a má obrana je tak vedena emocemi. To ze mě dělá jasný cíl a snadnou oběť.

Zatímco hovoří, pochopím, co přijde, a mám tedy čas na zklidnění a přípravu. Ve chvíli, kdy Ornak proti mně napřáhne dlaň, tak stačí jen hbitý pohyb předloktím a jeho útok pohltí obranný štít. Vzduchem se zatetelí pach síry a ozónu a kůže na ruce mi zrudne a zabolí jako po šlehnutí medúzy.

 

Zpočátku se mi daří útoky uspokojivě odrážet, ale mé soustředění pomalu ochabuje. Stěnu drobných střípků ostrých jako břitva srazím k podlaze, kde se rozutečou jako mravenci. Ještě než poslední kousek dopadne na zem, z Ornakovy naplocho položené dlaně vyletí elektřinou nabitá koule. V poslední chvíli ji rozpřažením rukou roztrhnu vedví a zničím tak její vražednou sílu. Mistr provede pohyb, jako by házel kopím. Neviditelný úder zmírním, ačkoliv mě přinutí udělat krok zpátky. Po levém rameni mi chňapne ohnivý provaz a dříve, než zformuji protikouzlo, jeden z těžkých rudých závěsů se utrhne, aby se mi omotal okolo hrdla, ústa a nosu. Se vzrůstající panikou sešlu dvě chabé energetické vlny, jež odhodí obě ohrožení nazpět. Nenadálé ostré světlo pronikající odhaleným oknem mě na okamžik oslepí. Ucítím těžkou ránu do boku. Čtvrtkruhem vedeným zleva vytvořím štít na jedno použití, který mi získá několik vteřin na rozkoukání. Ale Ornak mě nešetří. Štít prorazí bez sebemenší námahy a dalšími, téměř lenivě, seslanými útoky mě srazí na kolena. Již se nesnažím formovat konkrétní kouzla. Úzkost mě zcela pohlcuje, a tak se jen kryji. Každá rána zajiskří a bolestivě kopne. Zprava. Zleva. Schovám hlavu pod zkříženými pažemi před útokem seshora. Další přímý zásah tak dostanu naplno. Odhodí mě na zeď a po krátkém bezvědomí zůstávám bezvládně ležet s bolestí vyjícím tělem a proudem krve prýštícím z nosu a koutků očí. Ornak elegantně zvedne ze země svůj plášť a hůl. Na odchodu jen bezbarvě utrousí dvě slova: Pozítří znovu.

S obtížemi se zvednu. Kouzlo na zastavení krvácení nezabírá. Přitisknu si tedy na obličej šátek, jejž odvážu z krku, se zatmívajícím se zrakem posbírám své věci a vypotácím se z učebny. Jdu téměř poslepu, až instinktivně dotápu do dvora Univerzity. Mezi mžitkami vyhledám kamennou lavičku schovanou za keři tisu a ve stínu jasanu pomalu uložím zbité tělo na hladký mramor. Lusknutí prstů, opsaná spirála a dvě protichůdné smyčky. Těsně nad čelem se mi objeví namodralý mráček velikosti říčního oblázku. Krvácení se zastaví, tělo uvolní a jemné štípání v nosní dutině naznačuje, že regenerační kouzlo zabírá. Ticho zahrady, zlaté světlo podvečera, příjemný chlad v kořeni nosu. Vše se pojí v něžnou ukolébavku. Napůl usínám.

Proplouvajíc hranicí mezi vědomím a spánkem, se snažím rozpomenout na všechny podrobnosti o Kolizi světů, kterou přednášela Starší Jona.

Světy jsou jako mýdlové bubliny, putující prostorem a časem. Může se stát, že se dvě tyto bubliny srazí a nějaký čas tak stráví zaklíněné do sebe. Za určitých podmínek lze pak projít z jedné řečené bubliny do druhé.

Náš svět se v současnosti takto protíná s jiným. K propojení došlo před několika dekádami a nedá se odhadnout, kdy se naše mýdlové bubliny od sebe zase odtrhnou.

Jakmile si Mistři uvědomili nevítané spojení s nepřátelským světem, vytvořili silovou bariéru. Ta ale bohužel není všemocná. Dala by se přirovnat k rybářské síti, která zachytí větší ryby, ty menší však jejími oky proklouznou. Magicky slabší tvorové – říkáme jim Nižší – bariérou proniknou a každý takový průchod oslabí silové pole, zvětší oka v síti, aby pak mohl projít silnější tvor – Vyšší. Musíme tedy hlídat výskyt Nižších, kteří jsou sami o sobě v zásadě neškodní, abychom bariéru udrželi neprostupnou pro Vyšší. Ti by se mohli stát naší zkázou.

Zvláštností našich nevyžádaných sousedů je jejich schopnost propojení s magií vládnoucími lidmi. Pokud se Nižší při svém prvním proniknutí bariérou utká s mágem a není zcela zničen, je schopen vstřebat – skrz energii použitého kouzla – charakter magie kouzelníka. A protože magie je rukopisem svého původce, vytváří se tak spojení, kdy Nižší i mág těží ze svých dalších vzájemných střetů. Stávají se dvojčaty na opačných stranách jednoho zrcadla. Neúspěch jednoho posílí druhého a naopak. Jak se z nezkušeného novice stává schopný mág, tak se Nižší pozvolna přetváří ve Vyššího. Toto spojení je velmi nebezpečné. Dospívající Nižší dokáže vycítit mága, s nímž je propojen a při svých útocích skrz bariéru vyhledává pouze jeho, aby se učil a získával na síle. Nasává charakterovou magii a jak roste, mění své podivné neforemné tělo do lidské podoby. Dosáhne-li vrcholu tohoto vývoje, bude od člověka k nerozeznání a stane se téměř nepřemožitelným.

V tuto chvíli si vzpomenu na Iru. Na náš první střet, kdy se vyprostila ze sevření mého kouzla a utekla. A na každé další setkání s ní, kdy její modrá pleť bledla a rosolovité tělo získávalo postupně tvar, zatímco moje schopnosti se zdají být den ode dne horší a vůle slabší.

Pouze ten, jehož magie žije v démonově těle, může démona zahubit. Je to ale možné, když jsou si démon s mágem silově zcela rovni?

Ano. Jona, Ornak, Mira a Ultar jsou toho živoucím důkazem. To jsou ti, kdo prošli takzvanou cestu Staršího. Moudří a silní mágové, mentoři a učitelé. Jenže pak jsou tu ti, kdo Cestu neprošli. Dědicové. Nikdo nezná jejich jména ani tváře – nikdy nesundají kápi a Svitky místo jejich jmen ukazují jen šedou šmouhu.

Cesta Staršího. Odporná smrdutá stezka plná bodláků a trnů, o kterou se nikdo neprosil. Kdyby jen nebylo té věčné únavy…

 

Ze zamyšlení mě vytrhne krátké štěkavé zasmání. Nade mnou se tyčí Troompova rozložitá postava. Jeho oči pobaveně shlížejí na můj obličej. V tuto chvíli se mi pravděpodobně od čela až k hornímu rtu táhne černofialová podlitina. Víčka mám nateklá a neohrabaně dýchám ústy, protože nos mám ucpaný. Kysele se ušklíbnu, což Troompa znovu rozesměje. Po chvíli ale zvážní a posadí se na lavičku vedle mých nohou. Přišel za mnou z knihovny, kde spolu s Lancie vypočítali čas a místo další kolize. Dnes v noci. Východní úvoz. A tentokrát nepůjde jen o krátkou šarvátku. Podle čísel se v bariéře objevila kritická trhlina, která umožní průchod desítkám Nižších. Což znamená, že snadno proniknou i Vyšší – a bude jich víc, než kolik běžná výprava zvládne. Musí jít úplně všichni, abychom srovnali magický výkyv a bylo možné bariéru zase na chvíli scelit.

Několik okamžiků na Troompa bezhlesně koukám. Do zklidněné mysli se začíná tlačit panika. Zrovna teď, ve chvíli největší slabosti, mám v sobě najít sílu bojovat s přesilou. Posledních pár let je to jen bolest den za dnem, vyčerpání a tak málo času na odpočinek.

Ale pokud můžu alespoň jedním kouzlem přispět k zahnání nežádoucích hostů, udělám to. A tak přikývnu a zahuhňám, že budu včas připravena.

 

Nejtišší část denního cyklu je pár hodin před rozedněním. Doba, kdy jdou noční tvorové spát a ti denní se začínají teprve probouzet. V tichu tohoto času je mágova vůle nejsilnější.

Krčíme se, každý sám, v objetí pomalu slábnoucí tmy a kotníky nám obtáčí chladný přízemní opar. Každý sám, aby naše smysly byly zbystřené, a přece dostatečně blízko, abychom v případě potřeby spojili síly. Za závojem šera se tušíme navzájem.

Ve tmě nelze číst ze Svitku, a tak jsme odkázáni jen na sluch a cit. Čekáme, až se ozve tichý zvuk podobný zakručení v břiše a kdesi z prostoru vytryskne obláček světélkujícího kouře, jakoby vyfouknutý neviditelnými ústy. Zatetelí se jako divoký plamen, který vzápětí zhasne a zhroutí se do sebe. Pak se kdekoliv v okruhu pěti kroků objeví nevítaný příchozí.

Zatím je ticho. Slizké nehybné ticho. Soustředím se na svůj dech a s veškerým možným úsilím se snažím ovládnout rozklepané tělo. Pod čelem stále cítím bolest. A jako už tolikrát se vrací ten pocit, že se proti mně řítí váha celého světa. Vědomí, že pokud se mi podlomí nohy, zůstanu bezmocně ležet.

Tiché brouknutí prorve ticho jako rána bičem. Mihotavý záblesk světla osvítí mé promodralé ruce, křečovitě držící hůl jako kotvu v bouři. Napřímím tělo a jako dřevěný panák předpažím v naději na obranu. Ale je jich moc najednou. Vidím jen rozmlžené tvary a změť barev. Jakási dvě nebo tři kouzla vystřelí z mých dlaní či konců hole a pak už nic.

 

Otevřu těžce oči. Vše se vlní a točí. Ležím tváří na železitě páchnoucím bahně, smíchaném z jemného písku a krve. Je chladno. Je bílý den. Pro šum v hlavě nerozpoznávám zvuky, pro oteklá víčka nezaostřím dál než na pár coulů. Ruka mi bezděčně zašmátrá na hrudi po řetízku se Svitkem. Pomalu a bolestně si posunu dlaň před oči a dvěma prsty s námahou roztahuji pergamen. Asi čtyři prsty široký a loket dlouhý pás, namotaný na cívce z lakovaného dřeva, nabízí útěchu: žádná cizí jména. Ruka se uvolní, klesne do bahna a Svitek spadne na zem. Oči se opět zavřou.

 

Obrázky

team1
team2
team3
team4
team5
team6
Back to Top