O London, my luv

Je 28. prosince, tři hodiny ráno. Venku tma jako v pytli, všichni normální lidi sladce spí, ale jeden blázen těžce, přesto nadšeně, vstává a stylově vaří Earl Grey (už méně stylově bez mléka a bez cukru).
Za pár hodin mi letí letadlo do Londýna. Během vstávání asi čtyřicetkrát opakuji rituál kontroly všeho potřebného: doklady – checked, palubní lístek – checked, telefon – checked, klíče – checked. Ještěže toho víc neberu a nepotřebuji. O zenovém klidu cestování nalehko se toho budu muset ještě hodně naučit…

Povzbuzující účinky černého čaje rychle vyprchají, v bezcelní zóně se proto rozostřeným unylým pohledem zoufale rozhlížím po kalíšku kofeinu, který by se neplatil zlatými nugety. Jaké štěstí, že narazím na automat na kafe, jenž se spokojí s mými drobnými.
Štěstím to ovšem nazývám pouze do prvního doušku. Možná jsem se spletla a místo kávy jsem si natočila kelímek plný vývaru ze starých podrážek s příchutí ropy. Nicméně aspoň ten šok mě probudí na dostatečně dlouhou dobu, abych příslušným lidem ukázala palubní lístek a občanku.

Vypadá to, že jsem si za 120 korun koupila hned tři sedadla. Vycházím z předpokladu, že po cestě už nikdo nepřistoupí a posouvám se k okénku, ať dám trochu zabrat svému strachu z výšek.
Při povinné spartakiádě letušek mě provází nevyhnutelné přemýšlení o smrti a v duchu se zdvořilým poděkováním odmítám všechny příležitosti vyzkoušet si nouzovou dýchací masku, šik záchrannou vestu a veselou světelnou navigaci k východu.

A pak už konec srandy – letadlo zrychluje, až se s tichým nádechem odlepí od asfaltu. Země se nakloní o 45 stupňů, pak na chvíli zmizí úplně. Jsme nad mraky. A ani to nebolelo. Pozoruji elegantní tvar křídla vznášejícího se nad zemí, modrající úsvitem. Za námi se odděluje obzor zlatou linkou, směrem vzhůru se rozpíjí do zelena a přechází v ten nejkrásnější odstín modré. Nevím, jestli jsem vzhůru nebo jestli spím s otevřenýma očima. V hlavě mám vymeteno a jen zírám z okénka ven.
Po neurčitém čase se horizont rozevírá do krvavé rány a přidává nádech růžového světla. Pod námi se honí řady oblačných beránků. Jsou učesané do úhledných řádků, vypadají, jako by se po nich projela pneumatika obřího traktoru.
Křídlo se trochu kymácí v poryvech větru, ale pořád drží – je to dobré. Naježí se, když letadlo začíná brzdit. Země se nám řítí vstříc, krajina se kolem míhá čím dál rychleji.
Těžce dosedneme.



Na Stanstedském nádraží jsou nástupiště 1 a 3. Kde je dvojka? Aha? A pak, že je Harry Potter jen vymyšlená pohádka!
Ve vlaku se pohodlně připravuji na dlouhou jízdu do centra a zjišťuji trhlinu ve své jinak pečlivé přípravě na cestu. Mám telefon. Telefon má 38 % baterie. Mám nabíjecí kabel, mám zástrčku. Vedle sedadla je zásuvka. Leč běda – ano, modří už vědí – dva kulaté kolíky nepasují do třech hranatých otvorů.
Power save mode: ON.

První zastávka je v Tate Modern. Moje malá závislost a úchylka. Navíc jsem během předchozích návštěv neviděla na vlastní oči jeden ze zdejších nejslavnějších exponátů – podepsaný pisoár od Marcela Duchampa. To je potřeba napravit.
Netrvá dlouho a opravdu ho nacházím – je postaven tak, aby byl vidět už od vchodu do této části galerie. Skrz všechny místnosti vévodí výhledu jako posvátná relikvie, jako Svatý grál. Kupodivu kolem nestojí hlouček intelektuálů vzrušeně diskutujících o přínosu sanitární techniky světu umění. Takže jsem jediný cvok, který běhá okolo a snaží se fotografií vystihnout svátost tohoto unikátního díla.

 


Jinak musím podotknout, že kurátoři Tate Modern mají vytříbený cit pro zmatení svátečního návštěvníka. Stálé expozice jsou v zásadě stálé, pouze se mění pár vybraných kusů. Takže divák, věčně dezorientovaný zmatkář a trdlo (tzn. já), vyveden z míry přemýšlí, zda tu či onu místnost již v minulosti navštívil, neboť si asi tak 30 % vystavených obrazů nepamatuje. Výborný způsob, jak udržet člověka ve střehu.

Bohužel mi není dáno vychutnat galerii odshora až dolů, protože mám na celý Londýn čas pouze do večera. Navíc, co naplat, nízké potřeby člověka odtrhují od vyšších zážitků – jinými slovy: hlad je hlad. Zanechám proto za sebou kulturu a vyrážím na další pochod. Zatímco přemýšlím, jestli opravdu chci k obědu přesmaženou prasárnu ve tvaru ryby s hranolkami, míjím v podchodu u Blackfriars harmonikáře se santovskou čepičkou. Veselou melodii Jingle-bells hraje pravděpodobně bez ustání už několik hodin. Soudím tak podle jeho popelavé tváře signalizující čiré znechucení. Kousek dál oblažuje vitální klávesák kolemjdoucí písní Twist and Shout od Beatles. Pamatuji si ho i se stejným songem ze své poslední návštěvy Londýna. Nemohu mu upřít snahu, přesto nelze nepostřehnout, že tenkrát snad ještě věřil tomu, co dělá...

Odliv odhalil břehy Temže a přilákal tak hledače škeblí (či jiných pokladů).
Obloha má stejně šedou barvu jako voda a nahá hlína jen o odstín tmavší. Pohled na řeku připomíná kolorovanou černobílou fotografii. Chladným vlhkým vzduchem proplouvají rackové a lodě mírumilovně kotví u svých plovoucích mol.

Plynule vcházím na Jubilee Walkway a velmi záhy poznávám, že navzdory prosinci to není volba pro osamělou procházku. Míjím stánek se zmíněnými fish and chips a dávám šanci vysokému cholesterolu. Usměvavá prodavačka na mě už z dálky pozná, co chci, dostanu tedy papírovou krabici s hromadou hranolků a pořádnou flákotou smažené ryby. Nicméně… tresku po pár soustech zbaběle svléknu z přemaštěné strouhanky a půlku hranolků pokořím jen za podpory kečupu. Tak tuhle tradici jsem tedy nezvládla. Opatrně volím tempo další chůze, aby pozřená sousta zůstala na místě určení.

Budeme-li považovat Jubilee Walkway za nekomfortní ohledně množství lidí, pak Westminster Bridge je násilná sociofobní poprava. Tolik turistů se tu netlačilo ani v létě, kdy Big Ben a půlka parlamentu nebyly zachumlané pod lešením a nevypadaly jako mimozemská raketová základna.

Hned jak to jde, mizím v bočních uličkách. V nepravidelných intervalech se s nadšením ztrácím a s pocitem zodpovědnosti opět nalézám. Objevuji zákoutí mezi neomítnutými cihlovými zdmi domů. V maličké verzi Starbuck's Cofee na rohu tiché ulice si kupuji cappuccino u dvou rozesmátých servírek a veselého barmana.
Nohy mě donesou do St. James's Park, kde se opětovně dojmu nad roztomilostí zmlsaných veverek. Vychází slunce, a tak neodolám a potrápím skomírající baterku mobilu několika fotkami žebrajícího ptactva a příjemné atmosféry městského parku.

 

Trafalgar Square, Strand... napůl omylem a napůl cíleně prokličkuji ke Covent Garden. Zevnitř se line mocný operní zpěv. Zvědavě se vydám najít jeho původce a s překvapením nalézám chlapa v tričku a džínách, kterého byste snadno přehlédli nejen v davu, ale i v menší skupince na přechodu pro chodce. Ale hlas má jako zvon. Páni. Není divu, že je zábradlí ochozu zhusta obsypané zvědavci.

Dál se courám městem a přeji si umět fotit očima. Jednak proto, že ty nejzajímavější momenty nebývají delší než jeden okamžik, jednak proto, že se stydím fotit lidi (a dochází mi ta nešťastná baterka v mobilu). Upřímně – copak si parta policistů, svačících na obrubníku z papírových pytlíků, neříká o zvěčnění? Zvlášť, když sami od sebe vytvoří zajímavě dynamickou kompozici a celý výjev má dokonale sladěnou barevnost...
Potkávám dvě paní, co vypadají tak trochu jako Theresa Mayová a jednu paní, co vypadá zcela naprosto přesně jako John Lennon (ano, opravdu to byla paní).

Míjím Chinatown a nořím se do uliček Soho za jediným specifickým účelem. House of Mina Lima. Obsese a ráj fanoušků Harryho Pottera. (Dobře, jen jedna z obsesí.) Patří mezi ta místa, kam je lepší chodit s prázdnou peněženkou, pokud pottermaniak nechce zůstat několik měsíců o hladu kvůli pohlednicím, plakátům, knihám, magnetkám, nedejbože grafickým listům (oh, my god!) s profesionálním grafickým designem kouzelnického světa.

Soho Square, Tottenham Court Road, pak se motám v uličkách, jejichž jména nesleduji. Charlotte Street, Fitzroy Street, Euston Road a nakonec Baker Street.

Přichází čas vyrazit zpátky na letiště, zadržet celou cestu vlakem moč a tvářit se nevinně, když celní kontrola považuje kartáč na vlasy za střelnou zbraň. Ještě koupit jednu tradiční čokoládovou žabku a domů...

Vracím se s 1 % baterky telefonu a cítím se stejně jako on. Úplně na dně s energií, ale plná skvělých momentek z dnešního dne.

Obrázky

team1
team2
team3
team4
team5
team6
Back to Top